Táňa pokračuje: "Věřte mi, vím o čem mluvím. Jako malá holka jsem nejraději četla pohádky (základ mého životního optimismu) a kuchařky (zdroj k přežití a k naději, když onen optimismus vyhasíná). První kuchařku jsem dostala ve 14 letech od své babičky, která mi do ní napsala: "Mé milované vnučce od babičky, která věří, že láska prochází žaludkem". Babička pro mne byla velkou inspirací nejen v kuchařském umění a věnuji jí tuto hru.”
Táňo, jídlo je v dnešní době pro někoho tak trochu modla (vyhledáváme sofistikované pochoutky) a pro někoho zase nestojí za větší pozornost a spokojí se s průmyslově vyráběnými polotovary. Nenašla jste pro zpracování jinou životní radost, která by nebyla tak komplikovaná?
"Jídlo je, světe div se, nejen základem rodinné pohody a příjemnou příležitostí, jak se potkat alespoň jednou za den u rodinného stolu, ale je to také naše nejdůležitější medicína. Jeho úloha v našem životě je nezastupitelná, a zdaleka nejen proto, abychom nasytili a napojili své žaludky a neumřeli hlady či žízní. Můj dědeček říkal, že člověk sní za život několik vagónů jídla, a tak to tedy musí být někde vidět. Proto bych si přála, abychom naučili naše děti, jak zdravě jíst a pít.”
Ano, naše stravovací návyky a pitný režim se formují od ranného dětství a měly by být tedy součástí výchovy. K jídlu a pití patří důležitá pravidla. Co, kdy, proč, kolik a jak jíme a kolik a čeho vypijeme za den vůbec není jedno. Právě naopak.
"Takzvaně západní civilizace, kam se jaksi hlásíme, neutěšeně tloustne. Pojďme s tím tedy něco udělat. Pokud pomůžeme našim dětem najít nejen pozitivní vztah k jídlu, ale také poznat kvalitu surovin, ze kterých je připraveno, osvojit si dobré stravovací návyky a porozumět jeho velice důležité roli pro naše zdraví a tedy náš život, uděláme kus dobré práce. Přeji Vašim krásným dětem, aby jedly do polosyta a pily do polopita, protože pak jim vyjdou naplno léta."
Vyzkoušejte proto s dětmi didaktickou hru To je bašta! aneb Vím, co jím.